Mandolina

Obsah :

1. O mandolíně - historie, vývoj, druhy
2. Z výroby nástroje, zajímavosti
3. Koupě nástroje a péče o něj
4. Tématické odkazy

Mandolínu lze stručně popsat jako obvykle čtyřmi páry strun opatřený drnkací pražcový hudební nástroj. Ke hře na ní se používá trsátko (plectrum), kterým obvykle pravou rukou (levá pracuje na hmatníku) rozechvíváme struny. Nejpoužívanější ladění je g d1 a1 e1.

Mandolína může být stejně zajímavá jako jakýkoli jiný nástroj určený k jedné z nejhezčích činností, kterou dokáže člověk vykonávat – k hudbě. Zajímavá a ceněná může být tak jako třeba housle, jimž je z obecně známých hudebních nástrojů nejblíže.

HISTORICKÝ VÝVOJ MANDOLÍNY A JEJÍ TYPY

Stejně jako u houslí je rodištěm mandolíny Itálie, kde se hlavně v 17. století těšila mandolína velké oblibě a zažila svůj největší rozkvět. Konstrukce „italské mandolíny“ vychází z nástrojů loutnového typu. Její tvar je tedy kapkovitý, struny jsou nataženy od kovového struníku přes jednodílnou kobylku, kolíková hlava bývá většinou prořezávaná. U mnoha nástrojů je hlavice zdobena řezbou, vrchní deska okolo oválného nebo kulatého rezonančního otvoru bývá zdobena intarzií z exotických dřev, perleti a jiných materiálů.
Korpus (tělo) nástroje je tvořen plochou deskou z rezonančního smrku, vyztuženou jedním tónových trámcem (žebrem), často zalomenou těsně za kobylkou. Nástroj nemá boční strany (luby), ale zadní je poskládána do kapkovitého bříška z jednotlivých dřevěných segmentů, většinou javorových. K výrobě těchto nástrojů se používá kromě rezonančního smrku a javoru také palisandr, mahagon i jiné druhy dřev. Kvalitnější nástroje jsou opatřeny i díly z ebenu (hmatník, kobylka).

Kromě „italky“, kterou si jistě pod pojmem mandolína dokáže každý snadno představit, je důležitý i model „portugalský“. Tento vývojově modernější nástroj je podobného tvaru, kapka těla je však poněkud baculatější, nástroj má luby a zadní deska, stavěná podobně jako u „italky“ z více plátků dřev, není tak nafouklá, díky čemuž je lépe uchopitelná při hře.

Obě tyto mandolíny dodnes vyrábí i největší továrna na strunné hudební nástroje u nás, Strunal, dříve Cremona v Lubech u Chebu. Mandolíny těchto typů nalézají uplatnění i dnes, většinou pro hraní „klasické“ hudby, psané v době svého vzniku speciálně pro mandolínu, většinou v kombinaci s jiným nástrojem.

Mandolína má ovšem i svou rodinu, do které patří ještě mandola, mandocello a mandobass. A proto nebyly a nejsou neobvyklé ani mandolínové skupiny či orchestry, které pracovaly a stále pracují s mandolínovými nástroji podobně jako pracují klasičtí hudebníci s nástroji smyčcovými.

Další významné vývojové období nastává pro mandolínu po první světové válce v USA, kde byla velká popularita mandolínových nástrojů a mandolínové hudby skvělým podhoubím pro vznik nových forem. Největší změny v konstrukci mandolíny (ale i dalších podobných nástrojů, včetně kytary) přinesla firma Gibson. Její zakladatel Orville Gibson přinesl již na konci 19. století do konstrukce mandolíny zásadní změnu: klasickou loutnovou, v té době už i případně kytarovou konstrukci (tělo s luby a obě desky ploché), nahradil konstrukcí houslovou. To znamená, že vrchní i spodní deska je stejně jako u houslí dlabaná z tlustšího bloku dřeva, a obě desky spojují luby. Kromě klasického kapkovitého modelu – pojmenovaného „A“ – vznikl u Gibsonů i nový neobvyklý tvar nástroje, jehož korpus i hlavici zdobí tzv. šneky a růžky – tento typ nástroje byl pojmenován „F“.

Vedle těchto změn si původní nástroje firmy Gibson si zachovaly parametry ostatních mandolín (kulaté či oválné rezonanční otvory, menzury (délka znějící struny), jedno příčné žebro), jedinou změnou v této oblasti byla výškově nastavitelná kobylka.

Revoluční inovace, spočívající v použití rezonančních f-otvorů, ve změně žebrování (dva podélně umístěné tónové trámce), prodloužení menzury a zlepšení přístupu do vyšších pozic hmatníku (12. pole, oktáva, se ocitla mimo tělo nástroje) a ještě několika konstrukčních detailech, přinesl muž jménem Lloyd Allayre Loar, který působil u Gibsona coby konstruktér v letech 1919-1924. Sám byl výborný hudebník, což mělo jistě vliv na jeho uvažování při tvorbě hudebních nástrojů, a díky změnám, které provedl na kytaře a mandolíně a které se staly pro ostatní výrobce standardem, ho lze jistě považovat za jednu z nejdůležitějších osob v historii strunných hudebních nástrojů. Pozoruhodné jsou i jeho aktivity po opuštění Gibsona - ve 20. letech 20. století předběhl svou dobu, když se (bez většího úspěchu) zabýval výrobou elektrifikovaných hudebních nástrojů. Nástroje nesoucí jeho podpis jsou dnes ceněny na stovky tisíc dolarů a Lloyd Loar je označován za Stradivariho mandolíny.

Loarův nástroj proslavil i hráč na mandolínu Bill Monroe, jeden z mála hudebníků, kteří mohou být nazýváni tvůrci zcela nového hudebního stylu. Monroe dal vzniknout stylu zvanému bluegrass music – bluegrassová hudba, který našel mandolíně nový a opravdu bohatý hudební prostor. Monroea provázel Loarův nástroj od roku 1941 až do jeho smrti v roce 1996; on a jeho hudba za tu dobu ovlivnili tisíce hudebníků (mimochodem včetně např. Elvise Presleyho, který Monroeovou písní „Blue moon of Kentucky“ poprvé výrazně zabodoval ve své kariéře).

VÝROBA MANDOLÍNY

Výroba mandolín, stejně jako většiny hudebních nástrojů dneška, je převážně výrobou tovární či manufakturní, přesto se jí věnuje i nezanedbatelný počet individuálních výrobců (v angl. luthier – loutnař). Nástroje těch nejvěhlasnějších luthierů stojí, stejně jako nástroje špičkových houslařů, i několik desítek tisíc amerických dolarů.

Ke konstrukci mandolíny se používá stejných materiálů jako jsou uvedeny výše. Tělo nástroje včetně krku je nejčastěji javorové, smrková rezonanční deska, eben na kobylce, hmatníku a hlavici. Míra mechanizace výroby je různá, v zásadě lze ale říci, že pokud není použita k výrobě nástroje CNC technologie, kterou využívá i mnoho velmi uznávaných luthierů a větších výrobců (s pomocí této počítačem řízené technologie je možné vyrobit prakticky celý nástroj), jsou pomocníkem k výrobě celkem běžné truhlářské stroje, doplněné speciálními přípravky. Standardem bývá kopírovací fréza pro přípravu polotovarů dlabaných desek. Samozřejmě že stále nezbytným pomocníkem k výrobě je speciální houslařské nářadí, protože některé části nástroje je vždy nutné dotvořit ručně. Míra množství práce s tímto nářadím (malé hoblíčky, dláta, škrabky), může do značné míry napovědět, jak moc ruční práci ten který výrobce nabízí. Dobrým vodítkem může být i perleťové vykládání zdobící nástroje tohoto druhu: naprostá většina perleťových intarzií je dnes svěřována strojům, stále však lze najít i výrobce, kteří i na tomto detailu prezentují opravdu nejvyšší řemeslnou kvalitu.

Těla moderních nástrojů, u lepších modelů pak i hmatník a hlavice, jsou lemovány většinou plastovou, ale někdy i dřevěnou lemovkou (výložkou). K lepení dřevěných dílů se používá stále klihu, i když je dnes rozšířeno speciální disperzní lepidlo Titebond, které dokáže klih spolehlivě nahradit. K lakování se dnes používá mnoho druhů laků. Mnoho nástrojů je stále lakováno i polyuretanovými laky, které jsou díky schopnosti absolutně uzavřít dřevo pro tyto účely naprosto nevhodné. Nitro laky by proto měly být nejběžnější normou. Ti nejlepší výrobci používají nicméně laky přírodní, vyráběné z různých pryskyřic ať už na bázi oleje nebo lihu (varnish). Panuje zde podobná situace jako mezi houslaři, dokázat vyrobit krásný lak je umění i tajemství. V této souvislosti je dobré si uvědomit, že všechny původní, tzn. vzorové nástroje kteréhokoli typu m. o nichž byla zmínka, byly vyráběny v době, kdy jiná než ruční práce, maximálně s použitím jednoduchých strojů, nepřipadala v úvahu, a jiné než přírodní laky se masivně začaly používat pro výrobu až po roce 1925.

KOUPĚ MANDOLÍNY

Při koupi nástroje v jakékoli cenové kategorii by mělo být snahou kupujícího v první řadě zorientovat se na trhu v cenách, a ve své kategorii vybírat nástroj podle toho, jak moc nebo málo je schopen sloužit ke svému hlavnímu účelu - k vyrábění zvuku. Nejlepší nástroje se kromě dokonalého řemeslného zpracování vyznačují právě schopností reakce na jakýkoli podnět ve všech polohách a rejstřících, které je jeho hráč schopen ovládnout. Před koupí, pokud je člověk úplný laik, je samozřejmě vhodná konzultace s nějakým hráčem či výrobcem nebo opravářem hudebních nástrojů (navazovat kontakty s těmito lidmi je prospěšné i z dalších důvodů - každý hudební nástroj je potřeba čas od času podrobit servisu, každá rada od lepšího hudebníka se může hodit).

V obchodech je dnes bez problémů možné sehnat cokoli, stejně tak i mandolínu. Pokud hledáte nástroj, který by měl opravdu sloužit, je dobré počítat s tím, že laciné nástroje, většinou asijské provenience, málokdy splní jiné než začátečnické nároky.

Co se týče domácí produkce, Česká republika bezesporu patří k „velmocím“ v počtu výrobců mandolín. Pracuje zde i několik poměrně známých výrobců, jejichž nástroje používají hudebníci po celém světě. Při nákupu nástroje z těchto dílen je potřeba počítat s investicí i několika desítek tisíc korun. Vezmeme-li však v úvahu, že výroba jednoho nástroje trvá minimálně 5-6 týdnů a světové ceny nejsou nijak nízké, má zde každý možnost získat za přijatelné ceny výborný nástroj, který může sloužit celý život.

PÉČE O MANDOLÍNU

Pokud jsme vlastníkem nástroje vyrobeného za dřeva, měli bychom mít na paměti, že se jedná o věc relativně křehkou a v případě kvalitnějších nástrojů poměrně náchylnou na především povrchové poškození. Z těchto důvodů je dobré pořídit si na každý nástroj nejlépe pevné pouzdro. U kvalitních nástrojů bývá samozřejmostí nákup nástroje včetně pouzdra. Měli bychom být opatrní nejen na to, aby nástroj nepřišel do kontaktu s vodou nebo jinou kapalinou, ale i na případné teplotní rozdíly, kterým může být nástroj vystaven zejména v zimě. Vždy je proto dobré při příchodu z mrazu do teplejšího prostředí nevyjímat nástroj z obalu okamžitě. Extrémně nepříznivé pro nástroj mohou být i rozdíly ve vlhkosti vzduchu. Ideální vlhkost pro každého, jak hráče tak nástroj, je mezi 50-60%, zejména nižší hodnoty v dlouhodobém hledisku (např. při zimním vytápění ústředním topením) jsou nebezpečné (riziko popraskání nástroje). Kvalitní nástroje by ovšem měly vydržet i extrémní podmínky.

Péče o nástroj závisí vždy nejvíce na majiteli, proto by mělo být zájmem každého, aby se už při nákupu konkrétního nástroje zajímal o to, jak s ním má zacházet.

Ve specializovaných prodejnách lze zakoupit mnoho přípravků pro údržbu strun i laku.

ODKAZY

Pro ty, kteří by toho chtěli o mandolíně vědět co nejvíce, doporučuji navštívit server mandolincafe.com, popř. mandolincafe.net.

Ti, které zajímá, co všechno se dá na mandolínu zahrát, mohou navštívit stránky jednoho z nejlepších a nejvýznamnějších mandolinistů dneška, Davida Grismana. Na adrese www.davidgrisman.com naleznete mimo jiné katalog CD vydávaných v jeho nakladatelství Acoustic Disc. Grisman se věnuje mnoha druhům akustické hudby a v nabídce jeho nakladatelství můžete nalézt ukázky hudby mnoha mandolinistů mnoha stylů a přístupů k tomuto nástroji. Zájemcům o kvalitní nástroje (kytary, mandolíny, resofonické nástroje), jejich zvuk, obrázky a další informace, nelze než doporučit sérii Tone Poems I-III a dvoudisk Tone Poets. I v našich zeměpisných šířkách však máme možnost vidět a slyšet mnoho vynikajících hráčů.

Ondřej Holoubek, výrobce mandolín a kytar
foto: Ondřej Šindelář, Radek Wolf