1.	Úvod - pořízení štěněte, jméno		Překážky
2.	Obojek, vodítko, první vycházky	12.	Stopování -lomy
3.	Nácvik přivolání I.	13.	Odložení psa II.
4.	Štěkání	14.	Vysoká kladina ( žebřík )
5.	Aport	15.	Stopovací vodítko
6.	Pachová práce I. , povel hledej	16.	Nácvik povelů před psovodem
7.	Ovladatelnost na vodítku, poslušnost	17.	Vysílání psa do určeného směru
8.	Pachová práce II, stopa	18.	Příkop
9.	Odložení I., střelba	19.	Cizí stopa
10.	Nácvik přivolání II.	20.	Speciality

Žádný začínající psovod nemůže dát lépe svému okolí na vědomí, že o výcviku nic neví, než když začne své 2-3 měsíční štěně nutit do překonávání překážek.
Každý zkušenější psovod je totiž seznámen s tím, že na překážky je dost času, dokud není psíkovi tak 10 měsíců. V té době dochází teprve k osifikaci (zkostnatění) chrupavek a kostra psa začíná nabývat na pevnosti.

Nesmyslným nucením mladých psů k překonávání překážek se nejspíše dopracujeme k prošlápnutým zápěstím, k proneseným hřbetům a mnohdy i k nebezpečné zlomenině. Ono i velmi nevinně vypadající převádění dvouměsíčního psíka přes kladinu může dopadnout velmi špatně při pádu takového drobečka z metrové výšky.

Proto před nácvikem překážek bedlivě sledujeme svého psa při vycházkách, jaké překážky už překonává sám a jakou technikou. Někteří psi kupříkladu padlé stromy rádi přeskakují, jiní je raději podlezou. Rovněž lávku přes potok některý pes bez zaváhání přeběhne a jiný raději potok přebrodí, než by na lávku stoupl. Podle odvahy a mentality svého psa musíme postupovat v nácviku. Psi odvážnější budou potřebovat k překonání jeden až dva pokusy bez pomoci psovoda. Psi váhavější už pomoc psovoda potřebují.

Psovod se psem upoutaným na vodítku přijde před kladinu a zastaví se asi metr před náběhovým prknem. Pes sedí u levé nohy psovoda. Na povel "vpřed" se psovod se psem rozejde a snaží se o to, aby psa přesně navedl na náběhové prkno, které by mělo být asi 30 cm široké. Pes většinou předníma nohama vykročí jistě a až zadní nohy začínají dělat problémy. Někdy jde předníma nohama po kladině a zadníma vedle po zemi až kam stačí, a pak se snaží seskočit. Psovod nesmí se psem pospíchat, aby pes nepadal přílišnou rychlostí, ale na druhé straně nesmí před kladinou sám brzdit, aby psa nesrážel ve snaze jít kupředu. I zde platí latinské "festina lente" (spěchej pomalu).

Nechce-li pes po kladině postupovat sám, vezme jej psovod pravou rukou za obojek, levou podkládá pod břicho psa, čímž mu dodává jistotu, a mírným tahem se snaží psa po kladině posunovat. Zpočátku můžeme i nohy psa pomáhat stavět na kladinu v přesném sledu, jako by pes šel sám. Můžeme položit na kladinu i několik pamlsků, které potáhnou psa vpřed. Lze použít i oblíbeného aportu, který před psem posunujeme, a po překonání kladiny mu ho ihned za odměnu hodíme. Někdy pomůže také tzv. napodobovací metoda. Psa, který kladinu nechodí, zařadíme za dva, tři psy, kteří ji přejdou v řadě těsně před ním. Pes, stržen příkladem, překoná kladinu též.

Každopádně, začneme-li nacvičovat kladinu, musí ji pes alespoň jednou přejít. Nesmíme mu dovolit, aby si sám seskakoval, kdy se mu zlíbí.

Zpravidla je úspěch tohoto jednoduchého cviku spjat s kvalitou cvičebního náčiní. To se ovšem týká všech překážek na cvičišti. Psům ze cvičáků, kde se nářadí věnuje patřičná pozornost, nedělá překonávání překážek žádné problémy. Je to podobné jako s rukávy - kde se kouše do "rozdrbaných" hadráků, tam nelze očekávat kvalitní zákusy na pevný rukáv.

Dělala-li by nám kladina přesto potíže, můžeme začít nácvik na širším prkně položeném na zemi. Později jednu stranu podložíme několika cihlami, a tak postupně zvyšujeme nárok, až do výše metrové kladiny.

Celý cvik je ukončen, když pes uvolněný z vodítka asi jeden metr před kladinou sedí u nohy psovoda, na povel "vpřed" se rozejde a klidně a sebevědomě překážku překoná. Po zastavení psovoda opět usedne k jeho levé noze.

Nácvik metrové překážky provádíme vždy za pomoci aportu a delšího vodítka. Psovod se psem na vodítku asi 2-3 metry od překážky, která má upravenou výšku na cca 60 cm, odhodí oblíbený předmět přes překážku a zavelí psovi "vpřed, aport". Současně se rozeběhne se psem a povolením vodítka mu umožní ladným skokem překážku překonat. Okamžitě po uchopení aportu psem jej psovod obrací a za pomoci povelu "zpět, hop" překonávají překážku až na výchozí místo. Zde dochází k odebrání aportu a pochvale. Ihned po splnění může psovod psa odepnout z vodítka a hodit mu volný aport za odměnu.

Část výcvikové literatury doporučuje překonávat překážku současně se psem. Praktikuji to jen na přírodních překážkách, jako jsou padlé stromy, nízké zídky, apod. Na cvičišti nikdy. Předně nebývají překážky většinou tak široké, aby se psovod psovi nepletl, a pak se vzrůstající výškou překážky klesá i schopnost psovoda tuto bezpečně překonat.

První den provedeme 3-5 takto popsaných pokusů přes 60 cm překážku. Další výcvikový den se po odhození aportu sice se psem k překážce rozběhneme, ale po uvolnění vodítka necháme psa, aby překážku překonal sám. My už ji nebudeme se psem obíhat, nýbrž zůstaneme před překážkou. Jakmile pes uchopí aport, velíme "zpět, hop" a pravou rukou poklepeme na horní prkno překážky. Pak musíme rychle 2-3 kroky ustoupit, abychom nepřekáželi psovi při zpětném skoku. Po odebrání aportu následuje opět pochvala a krátká hra s aportem.

Dlouhé vodítko nám slouží k tomu, abychom mohli psa lépe navést na překážku, a pak také omezuje psovi pohyb, kdyby náhodou neměl chuť skočit s aportem zpět. Pozorujeme-li však na psu, že se sám ihned obrací a má z přinášení aportu radost, můžeme klidně vodítko odložit a vše cvičit jen za pomoci hladkého obojku.

Tímto způsobem můžeme pokračovat až k výšce 1 m. Doporučuji opět nespěchat a propracovat si dokonalé překonávání překážky i s předpisovým předsednutím a odevzdáním předmětu na nižší překážce. Budeme-li mít vše splněno k naší spokojenosti, teprve pak budeme překonávat celý metr.

Po zvládnutí popsaného aportu přes překážku si zkusíme toto: psa necháme před překážkou sedět v patřičné vzdálenosti a viditelně mu odneseme aport za překážku, kde jej položíme. Pak se vrátíme ke psovi a s povelem "vpřed, aport" jej necháme překážku překonat. Tento postup si můžeme opět několikrát zopakovat, až jednoho dne odložení aportu za překážkou jen naznačíme, ale aport si ponecháme u sebe. Pes vyslaný za překážku jej bude chtít hledat, ale my mu předmět ukážeme a zavelíme "zpět, aport". Pak opět pochvala a hra s aportem.

Domnívám se, že tento nácvik překonávání překážky je rychlejší a pro psa zábavnější, než nucení psa překonávat překážku bez jakékoli motivace. Psi tahaní přes překážky na vodítku tyto spíš přelézají než skáčou, a tak se vlastně hned od začátku připravují o body na soutěžích.

Ještě snadnější je nácvik skoku přes překážku v takové organizaci, kde mají překážku kyvnou nebo jen s otočným horním prknem. Pes hledající oporu totiž žádnou nenajde a vratká překážka ho tak nutí ke skoku.

Na ukončení tohoto tématu bych chtěl říci, že psi většinou skáčou rádi a s chutí. Přesto se však najdou tací, kteří se skokům přímo vyhýbají. To může být zapříčiněno zrazením psa na překážce ve formě trestu, zranění, apod. Také to ovšem může být způsobeno velkou hmotností psa. Jsme národ tlouštíků a i psy si přizpůsobujeme k obrazu svému - k jejich i naší škodě.