1.	Úvod - pořízení štěněte, jméno	11.	Překážky
2.	Obojek, vodítko, první vycházky		Stopování -lomy
3.	Nácvik přivolání I.	13.	Odložení psa II.
4.	Štěkání	14.	Vysoká kladina ( žebřík )
5.	Aport	15.	Stopovací vodítko
6.	Pachová práce I. , povel hledej	16.	Nácvik povelů před psovodem
7.	Ovladatelnost na vodítku, poslušnost	17.	Vysílání psa do určeného směru
8.	Pachová práce II, stopa	18.	Příkop
9.	Odložení I., střelba	19.	Cizí stopa
10.	Nácvik přivolání II.	20.	Speciality

Ve stopařské práci našeho cvičení na pokračování nastal čas, abychom si řekli několik slov o lomech. Tj. o místech, kde stopa kladeče náhle mění směr buď doleva, doprava anebo proti směru kladené stopy. V pejskařině se tak hovoří o lomech pravých nebo ostrých. V každém případě jsou tato místa častým kamenem úrazu celé práce na pachovkách. A řekněme si hned, že je to zapříčiněno jen a jen nedokonalou prací psovoda, vadným nácvikem a nedostatečnou znalostí vlastního psa.

Nejčastěji se to při tréninku, na závodech a na zkouškách projevuje tím, že si psovod nepamatuje naprosto přesně trasu stopy, kterou si sám našlapal. Není nic trapnějšího, než když všichni přihlížející vidí, že pes je na stopě, a psovod vlastního psa na vlastní stopě přesvědčuje o nesprávnosti jeho počínání. Stačí několikeré takovéto mylné sledování stopy a naučíme svého psa perfektně na stopách "švindlovat". Naučme se svému psu na stopách věřit a spoléhat spíše na jeho nos než na náš nedokonalý odhad.

Doporučuji všem začínajícím psovodům, aby se naučili pokládat stopy s několika lomy a předměty tak, že po položení stopy se za určitý čas vydají na stopu sami bez psa a posbírají si předměty na stopu položené. Dokud si nebudou dokonale jisti, kudy přesně vede stopa, neměli by nácvik lomů se psem vůbec začínat. Orientovat se v terénu a pamatovat si přesně průběh i několika stop je otázkou praxe a tréninkové píle.

Jako každý nový prvek při výcviku našeho psa i nácvik lomů musí probíhat od jednoduchého ke složitějšímu. Začneme proto rovnou trasu stopy mírně zakřivovat, až se asi po měsíci práce dostaneme k pravým lomům. Při tomto tréninku je velmi důležitá citlivá práce psovoda se stopovací šňůrou. Už na rovných úsecích je důležité následovat psa, jen když postupuje po trase stopy.

Schází-li pes ze stopy a má-li tendenci postupovat jiným směrem, nebudeme se šňůrou psa strhávat a snažit se jej natáhnout na trasu stopy, nýbrž se okamžitě zastavíme, šňůru v ruce zabrzdíme a bedlivě sledujíce nos psa velíme povzbudivě "hledej stopu". Pes vzhledem k tomu, že nemůže kupředu, začne pobíhat a ztracenou stopu hledat. Přibíhá-li směrem k nám, dobíráme okamžitě šňůru tak, aby byla stále mezi psovodem a psem mírně napnutá. Nejlépe je naučit psa, aby po ztrátě stopy oběhl psovoda v kruhu, protože z tohoto musí být vždy východisko a pokračování. Teprve až pes na stopu narazí a vydá se ve správném směru, šňůru mu povolíme a chválíme ho "stopa, tak je hodný".

Povšimněme si toho rozdílu. Dokud pes stopu nemá, povzbuzuje jej psovod slovy "hledej stopu" a za psem nepostupuje, jakmile je však pes na stopě, chválí psovod "stopa, hodný" a psa následuje. Z dychtivosti psovodova hlasu musí pes vycítit, že je třeba hledat, a naopak z klidu a spokojenosti povelu "stopa, hodný" musí vědět, že toto je postup, se kterým je psovod spokojen.

Mnoho z nás dělá tu chybu, že používá hned zpočátku stopovací šňůry k přímému ovlivňování psa, k tzv. kočírování. Pes nesmí z psovodova chování zjistit, že se blíží k předmětu nebo k lomu. To je základní chyba, při které se pes naučí spoléhat na pomoc psovoda. Přejde-li pak takový zdánlivě pachově nadaný pes na cizí stopy, o nichž psovod neví, kudy vedou a kde jsou položeny předměty, musí zákonitě zklamat. Nesmíme proto psa před předmětem anebo před lomem šňůrou brzdit, ale postupovat stejným tempem, jako bychom o přítomnosti těchto nevěděli.

Co dělat, bude-li nám pes předměty přecházet, si povíme později, nyní se věnujme lomům. Na vlastních stopách musí psovod na psu přesně poznat (vypozorovat), jak dlouho mu trvá, než začne avizovat ztrátu stopy. U některého psa je to metr, u jiného třeba půl šňůry. Víme potom přesně, že jsme-li na cizí stopě a pes nám na rovném úseku začne "ukazovat lom", je tento lom buď krok od tohoto místa, anebo půl šňůry, zrovna jako na té vlastní stopě. Je samozřejmé, že tuto vzdálenost ovlivňují ještě jiné okolnosti, jako je vítr, terén, stáří stopy, apod., ale i k tomu se dostaneme později.

Jak však postupovat, jestliže nám pes neoznačuje lomy vůbec anebo velmi pozdě? To znamená, že je přecházíme více, jak na délku jedné stopovací šňůry. Pomineme tu skutečnost, že by při správném postupu výcviku k takové situaci ani nemělo dojít, protože pes je na pozvolné měnění směru stopy postupně přivykán, a řekneme si, jak se obecně postupuje.

Ponejvíce se přecházení lomů eliminuje bržděním psa před místem, kde se stopa lomí, nebo prošlapáváním lomů, tj. několikerým zpětným projitím tohoto místa. Také je ke zdůraznění lomů používáno potravy. Ani jednoho z těchto postupů však nepoužívám pro nesnadnost odstraňování nežádoucích spojitostí.

Zjistím-li, že pes neoznačuje lomy, vrátím se v tréninku k okamžitým stopám na snadném terénu v příznivých tréninkových hodinách, tj. brzy ráno nebo navečer. Jestliže toto psovi nepomůže a svou práci nezpřesní, našlapu si několik stop, kterým já říkám stopy kondiční. Jsou to stopy ve snadném terénu, ale bez pevného tvaru. Jdu zkrátka, kudy mne napadne. Jsou velmi náročné na zapamatování, ale zato nedovolí psovi jít ani chvilku setrvačností, tak jako na rovných úsecích, kde stačí, aby si pes čuchl každých pět metrů a ujistil se, že je ještě na stopě. Jsou to stopy, které nutí psa pracovat s absolutním soustředěním po celou délku stopy.

Je samozřejmé, že i odměna na konci stopy musí být ekvivalentní vynaložené námaze psa. I přes zvyšující se nároky musí zůstat pro psa odměna na konci stopy stále přitažlivá a vábivá. Pro aportéra je to hra s oblíbeným nalezeným předmětem, pro psa, který visí na psovodově pochvale, pochvala taková, aby se na ni vždy opět těšil, a pro psa, který je více agresivní, třeba i kousnutí za odměnu. Ani potravu nebo pamlsek na ukončení stopy nevylučuji.

Jsme už v tréninku tak daleko, že je načase, abychom si pověděli několik slov o označování předmětů na stopách. Zkušební řád nám říká, že pes by měl nalezené předměty označit vždy stejným, rozhodčímu nahlášeným, způsobem. Je popisováno mnoho variant označování nalezených předmětů. Nebudu je vypisovat, ani hodnotit jejich přednosti a nedostatky. Napíši jen, že sám používám jediného způsobu, který se mi zdá nejpřesvědčivější, a to je zalehávání nalezených předmětů. Od psa vyžaduji, aby mi předmět po mém přiběhnutí podal.

Stává se tedy, že pes u předmětu zalehne a hned jej vezme do mordy. Přesto vždy hlásím rozhodčímu, že pes nalezené předměty zalehává. To, že mi je podává, je, při vší úctě k rozhodčímu, jen mojí věcí a rozumný rozhodčí to pochopí. Jen nerozumní, a těch je velmi málo, na tomto detailu bazírují.

Tato podávání předmětů dělám z jednoho prostého důvodu. Stává se, že stopa vede terénem, jako je třeba vojtěška či vyšší osení, a předmět je malý a zapadlý v porostu. Pes jej označí, ale psovod by takový předmět nemusel najít a přišel by tak zbytečně o body v soutěži. Zrovna tak, když se jedná o psa pachově kvalitně rozpracovaného, může dojít k tomu, že pes blížící se k předmětu zachytí zesílení pachu a okamžitě zalehává třeba tři metry před předmětem. I zde je pak potřebné, aby předmět dohledal a podal. Posledním pochopitelným důvodem je pak práce v noci.

Naučit psa označovat předměty zaleháváním je věc poměrně snadná a pes ji pochopí za několik málo opakování. Dojde-li pes k předmětu, zavelí psovod povel "lehni". Tento povel už pes zná z poslušnosti a nebude mu činit žádné potíže. Povelu používáme tak dlouho, než si pes začne zalehávat u předmětů sám.

V tomto místě bych chtěl připomenout, že celé toto cvičení na pokračování popisuji s plemenem německého ovčáka. Existují plemena, která si nerada lehají, zvláště do vyšších a mokrých terénů. Jako příklad uvedu boxery a knírače, zvláště malé. Je proto s tímto specifikem třeba počítat a zaměřit se na označování jiné. Musí však být stejně spolehlivé a přesvědčivé jako popisované zalehávání.

Jsme-li už u předmětů, řekněme si, že je velmi důležité neustále psu předměty na stopě měnit. Výjimku tvoří pouze začátky, kdy dáváme psovi na konec stopy známou a milou aportovací věc. Jinak předměty jednou na stopu položené se již nikdy neopakují. Předměty mají mít takovou barvu a velikost, aby nepřitahovaly psa již na dálku a neučily ho označovat zrakem. Za předměty by nám mělo sloužit vše, co může mít psovod při sobě. Hadříky počínaje přes peněženku, klíčenku, propisovací tužku, lístek od vlaku a třeba desetníkem konče. Pes se naučí označovat vše a přechody na kov či umělou hmotu mu nebudou nikdy činit potíže.

Jde-li nám označování lomů a předmětů dobře, můžeme v této fázi výcviku dělat se psem postupně stopy až do stáří šesti hodin. Nebojte se toho času, sami se přesvědčíte, že pes je schopen vypracovat i stopy mnohem starší. Jen je třeba udržovat v tréninku určitý systém práce. Nelze psa zatěžovat neustále starými a nesnadnými stopami. Je nutné udělat vždy několik "chuťovek", tj. stop časově i metrážně krátkých na snadných terénech, abychom měli příležitost psa za práci maximálně pochválit, a pak zařadíme jednu stopu starší a obtížnější. Učíme se tak postupně připravovat si psa na soutěže. Vzhledem k tomu, že připravujeme psa všestranného a ne pachového specialistu, postačí, budeme-li dělat týdně 3-4 stopy.