V tomto stadiu výcviku, kdy nacvičujeme odložení, si řekneme několik slov o střelbě a přivykání na ni. Pokud psovod postupoval dle našeho návodu a chodil se psem již v mládí do frekvence mezi lidi, do dopravních prostředků, apod., nemusí mu střelba dělat zbytečné starosti.
Ale přece jen. I pes, který se hluku nikdy nebál, se dá "cílevědomým nácvikem střelby" natolik zkazit, že bude utíkat ze cvičiště, jakmile jen uslyší cvaknout závěr zbraně, o výstřelu ani nemluvě. Někdy je to vina psovoda, jindy nezkušeného instruktora. Pokud se sejdou oba najednou, je o cviku rozhodnuto. Začíná to známou větou: "Pojď, vyzkoušíme, zda se nebojí střelby.".
Za dobu cca 10 let, kdy nám Svazarm nebyl schopen zajistit vhodné zbraně, se po našich cvičištích rozšířila monstra vydávající různou hladinu hluku. Vždy šlo výrobcům o to, aby se síla výstřelu přiblížila naganům, které jsme měli, nebo armádní pistoli 7,62, kterou používají ozbrojené složky při výkupu psů. Jak se to komu podařilo, je otázka jiná. Nás musí zajímat především to, že s takovouto intenzitou hluku nelze zkoušet reakci psa na střelbu dva kroky od něj.
Psa přivykáme na střelbu poznenáhlu, ze vzdálenosti nejméně padesáti metrů, a to v takovém okamžiku, kdy je pes zaměstnán některou činností, která ho baví a při které si střelby příliš nevšímá. Takovou činností může být obrana, hravé aportování anebo jen dovádění s psovodem. Není správné nacvičovat střelbu jen u jednoho cviku, mohli bychom docílit toho, že se pes bude bát střelby a ještě ho odradíme od některé důležité disciplíny.
Na jedno bych rád upozornil. Psi nemají rádi střelbu ze vzduchovky. Snad je jim nepříjemný svistot letícího broku či co, ale faktem je, že zvláště v počátcích je lépe se této zbrani vyhnout.