V této fázi výchovy už začínáme psíka zvykat na obojek a na vodítko. Při hře anebo těsně před krmením navlékneme štěněti nepozorovaně a hlavně rychle obojek na krk.
Štěně s vyrovnanou povahou si obojku většinou mnoho nevšímá. Nejvýše usedne na zadek a začne se drbat na krku, protože tam cítí jakousi nezvyklou věc. Je na nás, abychom psa zabavili a tak odpoutali jeho pozornost od novinky, kterou má na krku. Kdyby štěně zvláště moc vyvádělo, obojek sundáme a po krátké chvíli vše zopakujeme.
Se zvykáním na obojek opravdu nebývají velké potíže, malinko horší je to však s připnutím na vodítko. Zde už pes cítí jakýsi odpor a určité omezení v pohybu. Snažíme se na psa mluvit, hrou a odvracením jeho zájmu od vodítka ho zklidňujeme. Na začátku těchto pokusů necháme vodítko jen volně viset na obojku a dovolíme psíkovi, aby je za sebou tahal. Posléze teprv uchopíme vodítko do ruky a učiníme pokus o to, aby nás štěně následovalo.
Nesmíme ztrácet klid, když se nám vše nepovede hned napoprvé. Bude-li se pes vzpouzet, vždy trochu povolíme, ale pak zase mírným tahem pokračujeme ve svém snažení. Není umění přemoci psa silou a vláčet jej na vodítku za sebou, ale to není účel, kterého chceme dosáhnout. Vždy máme na vědomí, že je dostatek času, nikdo nás ve výcviku nehoní. Dáme-li si v této počáteční fázi výchovy se psem více práce, mnohonásobně se nám to později vrátí ve vytvořeném kontaktu se psem.
Naučíme-li psa chodit na vodítku, můžeme se už vydat na delší procházky. Nevyžadujeme žádné přesné chození u nohy a necháme psa pobíhat na délku vodítka. Čas od času mu však vodítko zkrátíme, tak aby se dostal do blízkosti naší levé nohy, a zde psa pochválíme. Musí nabýt dojmu, že v blízkosti nohy psovoda je to nejpříjemnější.
Na vycházkách vodíme psa na vodítku co nejméně. Je nutné dopřát mladému psovi maximum volného pohybu. Volný pohyb nesmí být štěněti vzácný, ale samozřejmý. Štěně pouštíme z vodítka především tam, kde nejsou rušivé vlivy a kde jsme s ním pokud možno sami. Bude-li k nám samo přibíhat, občas ho pochválíme a s povelem "běž, volno" pošleme dopředu. Musíme dát štěněti najevo, že o něj spíš nestojíme, než že máme strach, aby nám neuteklo.
Vycházíme-li se psem na procházku, je dobré, aby si všiml, že dáváme do kapsy několik oblíbených pamlsků. Nejvhodnější jsou dětské piškoty. Psi je mají rádi, my se od nich neumažeme, jako třeba od masa nebo syrečků, a ani větší množství psa nenasytí. Na procházce pak občas uplatníme pamlsky jako odměnu za rychlou reakci psa na povel.
V případě, že se od nás psík na vycházce vzdálí, zkusíme na něj zavolat. Nejdříve vždy jménem, např. "Argo", a pak povelem "ke mně". Při vyslovení jména musí pes okamžitě reagovat, protože je na to zvyklý z krmení. Jestliže psík na jméno nereaguje, vraťte se na začátek našeho seriálu a zjistěte, co jste zameškali.
Přiběhne-li pes po povelu "ke mně", přichází velká pochvala a okamžitě poté povel "volno". Pokud se pes k přibíhání nemá, změníme prudce polohu a za opakování jména a povelu usedneme na bobek. Po přiběhnutí postupujeme jako v předešlém případě. Nejeví-li však pes ochotu přiběhnout ani nyní, otočíme se od něj a dáme se volně do běhu. Za běhu jej zkusíme opět přivolat. Zde už těžko dojde k tomu, že by pes nepřiběhl. Samozřejmě jakmile přiběhne, následuje pochvala, jakoby se nic nestalo.
je jedno, jak a z které strany k nám pes přiběhne. Důležité je, aby reagoval rychle a ochotně. Mnoho psovodů, a ne zrovna začátečníků, dělá tu chybu, že psa k sobě volá, až když ho nutně potřebuje mít u sebe. Tj. v situacích, kdy se objeví jiný pes nebo někde v blízkosti zvěř, apod. Po přiběhnutí dají okamžitě psa na vodítko a ten teprve teď zjistí, že je nablízku objekt, který ho zajímá, ale on už k němu nemůže, protože je připoután. Takoví psi si zakrátko vypracují návyk po povelu "ke mně" se nejprve rozhlédnout, jestli není nablízku onen kýžený rušivý podnět, a pak místo přiběhnutí se za ním rozběhnou.
Proto je nutné přivolat psa několikrát za vycházku, kdy nikde není po rušivých vlivech ani památka, a pakliže pes přiběhne, pochválit jej velmi a naznačit, že jsme mu chtěli jen narovnat obojek, sundat bodlák nebo nějakou nečistotu ze srsti, a po opětovné pochvale jej s povelem "běž, volno" poslat před sebe. Pes tady nabývá zkušenost, že přivolání je jen krátkodobé a vždy je příjemné.
Nikdy nepřivoláváme psa, když vidíme, že už nemáme šanci ho přivolat. To v případě, že on spatřil nějakou pro něj zajímavou věc dříve než my. Je chybné na psa nesčíslněkrát volat a opakovat povely bez efektního výsledku. Ještě nejsme pro psa my a náš povel natolik silným podnětem, aby mohl převážit tak silný útlum, jaký momentálně vyvolává některý rušivý podnět. Zvykněme si už od začátku vyžadovat od psa na jeden povel jeden výkon.
Základní chybou je chodit si pro psa, který neposlechl na povel přivolání. Máme pramalou naději, že psa chytíme, neboť je rychlejší a pohyblivější. Také nevypadá zrovna důstojně, když rozčílený majitel pronásleduje svého nezvedeného psíčka, který vše považuje za náramnou švandu a jemnými finesami elegantně uniká jeho snažení. Rozčílení majitele se obvykle stupňuje až k bohapustým nadávkám, které nakonec vyvrcholí potrestáním psa. A to právě nepotřebujeme.
Uteče-li vám pes za jiným psem, požádejte jeho majitele, ať vašeho psa něčím třepne a odežene ho od sebe. Vy sami postupujte jako v předešlých případech - pěkně poklusem se od svého psa vzdalujte. Po přiběhnutí jej pochvalte, i když na něj máte třeba zlost. Narazíte-li však na psa, který má stejnou "poslušnost" jako ten váš, nezbude nic jiného, než chvilku počkat, až si psi pohrají. Můžete zatím v klidu pohovořit s jeho majitelem (takto se pejskaři většinou seznamují) a pak se oba dva rozcházejte na opačnou stranu. Psi sami zjistí, že se jim vzdalujete, a vydají se za vámi.
Jen v několika málo případech je nezbytné si pro psa, který neposlechl, dojít. Zaprvé, když nám pes uteče za psem, od kterého mu hrozí, že by mohl dostat výprask. Snažte se, aby k takové situaci nikdy nedošlo. Psům to sráží sebevědomí a nepříjemný zážitek z mládí si dlouho pamatují.
Druhý případ nastane, když se náš pes rozběhne třeba za slepicí a podaří se mu ji chytit. Štěně slepici většinou moc neublíží, je kolem toho vždy více rámusu, než se doopravdy stalo, ale zde přichází chvíle, kdy musíme psa přiměřeně potrestat a naznačit mu, že toto je "fuj" a to se nesmí nikdy.
Naučte psa při výchově, že "fuj" je zákaz jednou provždy, zatímco povel "nesmíš" je jen pro tuto chvíli. Dám příklad. Vidíme, že pes sbírá ze země nějaké zbytky (třeba u popelnic). Máme-li psa v té chvíli na vodítku, velíme "fuj" a trhneme vodítkem (trhnutí přiměřeně k věku). Je-li psík od nás vzdálen, velíme opět "fuj" a trefíme ho třeba svazkem klíčů. Zanechá-li pes činnosti okamžitě, musí přijít pochvala. A teď situace druhá. Budeme v budoucnu nacvičovat vyštěkání pachatele a pes nám místo vyštěkávání bude mít snahu do pomocníka kousat. Nemůžeme volat, že je to "fuj", když vzápětí budeme potřebovat, aby do pomocníka kousal, a to naplno. V tomto případě přichází povel "nesmíš". Zrovna tak na nás nesmí pes skákat, když jsme dobře oblečeni, ale máme-li na sobě pracovní oděv, klidně mu to dovolíme. Tedy opět ne "fuj", ale jen "nesmíš".
Už v těchto počátečních fázích výchovy musí pes poznat, že u každého je zle, jen u psovoda dobře. Musí rozpoznávat, že s určitou činností je psovod spokojen a opačnou že dělat nesmí. Zkrátka už musí být na psíkovi vidět, že mu věnujeme 2 - 3 hodiny denně.
Vycházky se psem podnikáme v různou dobu a na různá místa. Vodíme psa z klidných míst na frekvenci, do ulic města, vycházíme i večer, aby si psík zvykl na umělé osvětlení a na pohyb ve tmě.