Ve cvicích poslušnosti nás dále čeká nácvik odkládání psa do všech třech základních poloh za pochodu. Náš pes už zná význam povelů "sedni", "lehni", "vstaň" a "zůstaň", budeme tedy budovat již na solidním základě. Pro nové cviky využijeme tří z těchto čtyř už psu známých povelů. Pouze povel "vstaň" nahradíme povelem novým.
Pro odložení psa vestoje za pochodu zkušební řád uvádí povel "stůj". Používání tohoto povelu se mi příliš neosvědčilo, neboť úvodní sykavka ve slově stůj je podobná, a pro psa svádivá, s povelem "sedni". Stává se tak, že pes si povely plete a dochází k záměně cviku, což samozřejmě vede k znehodnocení této disciplíny. Je na nás, abychom na psu vypozorovali, kdy se mu povely zaměňují, a vhodně je nahradili povelem jiným. Obvykle používám pro odložení psa vestoje povel "zůstaň". U několika psů jsem také s úspěchem používal povel "tuj", tedy "stůj" bez úvodní sykavky.
Postup nácviku jednotlivých poloh je následovný. Nejprve odložení za pochodu vleže. Psovod se psem na vodítku ze základního postoje vykročí přímým směrem. Asi po dvaceti metrech zavelí psovod za pochodu "lehni" za současného mávnutí levé ruky před očima psa zepředu vzad. Bezprostředně po podmíněném podnětu přijde podnět nepodmíněný ve formě zatlačení levé ruky na kohoutek psa a jeho usměrnění do polohy vleže. Psovod pustí vodítko a pokračuje v chůzi přímým směrem. Pomocným povelem pro odložení může být povel "zůstaň". Jakmile psovod ujde asi pět kroků, okamžitě se obrací, za stálého pochodu psa obejde a přiřadí se k jeho pravému boku. Následuje povel "sedni" a přichází pochvala. Tento postup zopakujeme v jednom nácviku 5-10 krát, podle kvality provedení. Vždy při dalším pokusu se snažíme postupně prodlužovat vzdálenost od psa až do 20 metrů.
Další výcvikový den naučíme psa odložení za pochodu vestoje. Vykročíme ze základního postoje a po několika krocích zavelíme "zůstaň". Levá ruka se prudce nastaví dlaní psovi před čenich. Na neznatelnou chvilku se můžeme i zastavit, jen co pes zůstane stát. Pustíme vodítko a pokračujeme několik kroků, pak otočka a zpět ke psovi. Jakmile se vedle psa přiřadíme, chválíme jej za pochodu a pokračujeme v chůzi. V počátcích nebudeme u psa zastavovat, aby se po našem příchodu nenaučil okamžitě usednout u nohy psovoda.
Na ukončení nácviku si zkusíme jedno odložení vleže a pak hned několik vestoje. Stane-li se, že pes po odchodu psovoda změní polohu, která mu byla určena, vrátí se psovod ke psovi a bez pochvaly pokračuje dál. Je dobré si k nácviku odkládání v různých polohách přizvat kolegu, který nám posunkem hlavy dá najevo, zda pes zaujal správnou polohu, či nikoliv. Psovod se nenaučí za psem otáčet a přesto se může okamžitě ke psovi vrátit, když zjistí, že pes určenou polohu nesplnil.
Důležité je především soustředit se na to, aby pes zavelenou polohu zaujal okamžitě, aby neváhal a nepopocházel za psovodem. Pro psa nejsou tyto prvky poslušnosti nikterak snadné, protože zvyk mu velí neustále následovat psovoda a teď si psovod klidně odchází bez něj. Praxe ukazuje, že nejsnadněji se pes naučí odkládání vleže, pak vestoje a nejhůře vsedě. Budeme-li nacvičovat odkládání za pochodu vsedě, budeme v této době i odložení dlouhodobé vyžadovat od psa vsedě. To, že psi zaujímají polohu vleže nejraději, vyplývá z toho, že i psovodi tuto polohu vyžadují nejčastěji. Psovod si něco zapomene a vrací se pro věc a povelem psovi: "lehni, zůstaň", jde se bavit s kamarády: "lehni, zůstaň", dívá se, jak druhý kolega trénuje, a psovi opět: "lehni, zůstaň". Proto mívají psi zafixováno, že při jakémkoli krátkodobém i dlouhodobém odložení zaujímají tuto polohu skoro automaticky. Málokdy je vidět, že by psovod nechal psa chvíli čekat vestoje anebo vsedě. Na to pozor, i zde může být základ neúspěchu v odkládání za pochodu.
Vědomi si toho, že odložení vsedě za pochodu je obtížný cvik, věnujeme mu patřičnou pozornost. Při nácviku si nejdříve uděláme několik běžných zastavení za pochodu s povelem "sedni". Asi po čtyřech takovýchto zastaveních zavelíme psovi za pochodu "Argo, sedni", pustíme vodítko a pochodujeme dál. Po několika krocích se otočíme a obejitím se přiřadíme ke psu. Za správné provedení následuje pochvala. Při neprovedení žádané polohy vše zopakujeme s tím, že si nejprve psa řádně usměrníme do polohy vsedě a pak teprve odcházíme. Posazení psa musí být rychlé, aby se psovod zastavil jen na neznatelnou chvilku, která i tak musí zakrátko zcela zmizet.
V příštích nácvicích zkoušíme odkládat ve všech psu známých polohách, takže každou prostřídáme několikrát, a vždy v různých záměnách poloh. Posléze můžeme odkládat psa i za poklusu či pomalé chůze. Někdy pozorujeme, že pes se při zaujímání poloh přikrčuje (má obavu, zda zaujal správnou polohu). Toto chování záhy vymizí, zvláště budeme-li používat vhodně a na správném místě pochvalu.
Mnoho psovodů se dopouští té chyby, že pes do posledního okamžiku neví, zda bude pochválen nebo potrestán. Spokojenost psovoda musí pes poznat na dálku a nemusí slyšet zrovna ústní pochvalu. O nesprávném postupu při nácviku jsem se mnohokrát přesvědčil jako rozhodčí jednoduchým ověřením. Při cviku odložení za pochodu jsem nechal psovoda po ujití 20 metrů zastavit a po otočení čelem ke psu jsem zavelel "poklusem v klus". Psi při spatření, že k nim psovod namísto pochodu běží, většinou okamžitě zalehli, byli i tací, kteří se dali na útěk. Metodika nácviku byla okamžitě jasná.
Dalším cvikem, kterému se budeme věnovat, je ovladatelnost psa bez vodítka. Cílem tohoto cviku je, aby pes, aniž by byl připoután, následoval ochotně psovoda při chůzi, klusu a obratech za pochodu i na místě. K nácviku přistupujeme až tehdy, když vidíme při ovladatelnosti na vodítku, že toto pes již téměř nepotřebuje, tzn. že vodítko je po celou dobu ovladatelnosti mezi psem a psovodem mírně prověšeno a že jej psovod nepoužívá k usměrňování činnosti psa. V tomto okamžiku může psovod za pochodu uvolnit psa z vodítka a klidně pokračovat v ovladatelnosti, aniž by pes zpozoroval, že je navolno.
Ovladatelnost bez vodítka neděláme příliš často, neboť psovod nemá možnost přímého opravení chyb, kterých se pes dopouští. Při vícerém neopravování chyb se pes naučí ovladatelnost u nohy odbývat a chodí si u nohy psovoda, jak se mu zachce.
Psovodi často nevěnují ovladatelnosti (která je však základem poslušnosti) příliš velkou pozornost. Vědí dobře, že při základních zkouškách psa na vodítku nějak odvodí a vrcholové zkoušky tento cvik nevyžadují (což je závažná chyba našeho ZŘ). Tento nedostatek se pak musí zákonitě projevit při přechodu na zkoušky podle IPO.
Někdy se ovšem stává, že pes chodí na vodítku velmi slušně, ale jen slyší cvaknout karabinu, je to pro něj skoro signál pro volno. I zde je lehká pomoc (jak by řekl děd Vševěd), na takového psa si prostě vezmeme vodítka dvě. Cvakne-li pak karabina při uvolňování psa z prvního vodítka a tento chce vyrazit ke hře, ihned mu pomocí druhého vodítka vysvětlíme, kde je místo pro slušného psa. Jednoduchá finta, ale naprosto účinná. Pes tak vlastně nikdy neví, kdy je na vodítku a kdy ne.
Už slyším ty hlasy, které říkají: "Tomu se to píše a povídá, ale kdyby viděl našeho psa, s tím by moc nepořídil a bez vodítka už vůbec ne.". Všem těmto psovodům, utrápeným neposlušností svého psa, bych chtěl říci toto: žádný pes není zrovna moc nadšený z toho, že musí dělat poslušnost, ale nejčastěji je hlavní chyba u nás psovodů. Neboť pes, který má málo vycházek, kdy může běhat absolutně volně, tj. bez vodítka, stahováku a samozřejmě i bez košíku, a to je každý pes, který má méně jak tři hodiny volnosti denně, nikdy nebude dělat poslušnost ochotně. Nebude, protože mu chybí především přátelský vztah k psovodovi, který nikde jinde než na společných vycházkách a při společných hrách nenajde. Výcvik v poslušnosti musí trvat denně jen velmi krátce (zde je deset minut dlouhá doba) a vždy musí pro psa končit radostně, i kdyby dost kazil. Jen tak bude k dalšímu cvičení přistupovat s radostí a stejným elánem, jako třeba k obraně.