Je-li kvalitní přivolání důležité (protože když psa nepřivoláme, není s čím cvičit) a štěkání na povel potřebné, pak aportování je cvikem, bez kterého se neobejde žádné pracovní plemeno. Podaří-li se nám psa pro aport získat a udělat z něj náruživého aportéra, máme postaráno o stopy, překážky, vysílačku, vyštěkání, zlobivost při hlídání, plavání, apod.
S aportováním, jako s předešlými cviky, začínáme co nejdříve. Už když jsou štěňata u chovatele, mají umět pronásledování a hry s tenisáčkem, zákusy do měkkého hadru, přivolání ke krmení a podobné potřebné věci. Dostaneme-li štěně z takovéto chovné stanice, máme napůl vyhráno. Říkám napůl, protože i dobře připravené štěně si můžeme pokazit sami.
Spousta začínajících psovodů dělá základní chyby už v počátku. Dočtou se, že aport má vypadat takto: pes sedí u nohy psovoda, na povel rozhodčího psovod předmět odhodí, na další povel psa pro aport vyšle, na další povel aport odebere a posledním povelem usměrní psa k noze. S touto představou začínají psa aport učit a hned je o zklamání postaráno. Pes si nechce sednout pořádně u nohy, o odhozený předmět nejeví žádný zájem, nebo za ním sice vyrazí, ale za nic na světě s ním nechce zpátky ke psovodovi, prostě zmatek.
Všechny cviky budou vypadat takto, nebudeme-li při výcviku postupovat vždy od jednoduchého ke složitějšímu. Možná se vám zdá, že vůbec necvičíme, že si stále jenom hrajeme. Komenského "škola hrou" však platí při výchově štěněte zrovna tak, jako při výchově "lidských mláďat". A při učení aportování dvojnásob.
K nácviku budeme potřebovat jednu starou koženou rukavici nebo starší silnější ponožku, kterou vycpeme hadříky a zavážeme na pevný uzel. Každé štěně se rodí s kořistnickým pudem. Základem této vrozené vlastnosti je živý zájem o pohybující se věci a toho je třeba maximálně využít. První pokusy zaujmout psíkovu pozornost provádíme nejlépe v kotci anebo v bytě. Jsme v pro psa známém prostředí, nikde nejsou žádné rušivé vlivy, psík je po našem příchodu na nás upnut a bedlivě nás sleduje. V této chvíli vyndáme z kapsy naši naditou ponožku a začneme jí nápadně pohybovat před očima psíka. Jakmile o ní projeví zájem, snažíme se jej vystupňovat, až dojde k tomu, že se pes do předmětu zakousne. Mírným přetahováním naznačujeme boj o získanou kořist a po chvíli mu ponožku pustíme na hraní. Pes vyhrál!
Psíka při přetahování chválíme a povzbuzujeme povelem "drrrž aportíček, hodný". Po uvolnění aportu bude do něj pes zřejmě ještě nějakou dobu kousat, než zjistí, že mu neklade žádný odpor, a pak jej pustí a nechá ležet. V tomto okamžiku zvedneme ponožku a celý postup zopakujeme. Toto celé uděláme asi 3-4 krát.
Zvláště ze začátku nesmíme psa s aportem příliš zatěžovat i když o něj jeví velký zájem. Celý tento denní nácvik končíme tím, že psíka na aport vydráždíme a pak předmět schováme do kapsy. Vždy (a z počátku zvláště) musíme končit s nácvikem aportu v době, kdy má pes o hraní ještě živý zájem. Nemělo by dojít k tomu, že pes už je hrou unaven a nechává náš předmět bez povšimnutí.
Může se stát, že pes nechce získaný aport pustit a vytrvale jej trhá. V tom případě vyndáme z kapsy druhý připravený předmět a pokusíme se upoutat psíkovu pozornost na něj. Střídáním předmětů docílíme toho, že se pes bude zajímat o pohybující se předmět, který máme my v ruce. Lze také postupovat tak, že se rovnou pokusíme psíka přivolat a snažíme se mu jemně, s povelem "pusť", aport odebrat. Po skončené hře musíme takovému psu aport ponechat, jinak by napříště nechtěl s aportem chodit k nám.
Ale co se psem, který o tyto pohybující se předměty nejeví zájem? Zde musí nastoupit vynalézavost a pozorovací talent psovoda. Pes například nejeví zájem ani o ponožku, o rukavici, ba ani o kutálející se tenisáček, zato však víme, že je velmi žravý. Pokusíme se tedy celý nácvik začít s kusem syrového masa nebo s větší vařenou kostí, na které jsou kousky masa. Postup je naprosto stejný, jen s tím rozdílem, že za vyhranou potravu mu vždy malý kousek dáme.
Dále postupujeme tak, že potravu, o kterou pes už jeví zájem a vždy se o ni s námi přetahuje, vložíme do ponožky a postup opakujeme. Pes maso v ponožce cítí a přetahuje se stejně vehementně. Po přetahování dostane odměnu z ponožky.
Není podstatné, na čem naučíme psa zájmu o aport, zda to bude ponožka, míček, potrava nebo gumová hračka. Podstatné je to, abychom ho hned z počátku pro tuto hru získali a aby se na ni vždy velmi těšil.
Po několika úvodních dnech tréninku přistoupíme k další fázi nácviku aportu. Nyní naučíme psa po chvilce hraní aport odevzdávat psovodovi. Při rozdražďování psa na aport ho můžeme zároveň vybízet povelem ke štěkání. Projev psa při těšení se na hru je tak spontánnější a my si vlastně při nácviku jednoho cviku také upevňujeme cvik druhý. Po radostném zákusu psa do aportu se s ním budeme chvíli přetahovat, pak zklidníme hru a volnou ruku položíme shora psovi na mordu a velíme "pusť". Pokud tento povel nebude stačit, zesílíme tlak ukazováku a palce ruky na horní pysk psa, až předmět pustí. Po puštění okamžitě pochválíme a takto několikrát celý postup zopakujeme.
I zde končíme s hrou dříve, než se pes nasytí. Upozorňuji, že je to otázka individuality. Některý pes přestane mít zájem o hru už po třetím pokusu, jiný po devátém. Je na psovodovi, aby pokles zájmu okamžitě zpozoroval a hru ukončil.
Po zvládnutí těchto základů přistoupíme k přinášení předmětu. Vzhledem k tomu, že už máme slušně rozpracováno přivolání, i když zatím bez přesnosti, neměla by nám tato fáze dělat velké problémy. Avšak praxe ukazuje, že právě v přinášení a odevzdávání aportů bývají největší nedostatky. Je to samozřejmě způsobeno tím, že psovodi s výcvikem pospíchají a nemajíce ještě zvládnuty cviky základní vyžadují již od psa cviky vyšší.
Postup bude následující: pes, který kolem nás volně pobíhá, bude upozorněn psovodem na jeho oblíbenou hračku - tedy aport. Po krátkém vydráždění, kdy pes projevuje chuť se do předmětu zakousnout, odhodíme mu ho do vzdálenosti zhruba 2-3 kroků s povelem "aport" nebo "aportíček", což dodává mazlivější tón a nezní to psovi jako tvrdý příkaz. Pes se za odhozeným předmětem rozeběhne a zakousne se do něj. V tomto okamžiku zavoláme psa jménem a přivoláme jej. Povel k přivolání musí přijít, až když pes předmět pevně drží, a nesmí být příliš silný, aby pes předmět nepustil a nepřiběhl bez něj. Přibíhá-li pes s aportem do naší blízkosti, uchopíme aport do ruky a okamžik se se psem přetahujeme za stálého chválení a povzbuzování povely "drž aport, hodný".
Tato fáze nácviku klade velký důraz na šikovnost psovoda. Nejlépe se praktikuje tak, že po přivolání psa ustupuje psovod v mírném tempu od psa a když se tento dostane do přímé blízkosti psovoda, udělá psovod rychlý krok proti psu a uchopí aport do ruky. Po 15-20 sekundách hru zklidníme, zavelíme povel "pusť" a psovi aport odebereme. A přichází zasloužená pochvala. Toto odhození s přivoláním několikrát zopakujeme.
Z pěti takových aportů uděláme asi dva pokusy s tím, že když pes s aportem přiběhne, nebudeme mu jej odebírat hned, ale, aniž bychom se aportu dotýkali, budeme psa jen hladit a chválit za přinesení. Aport mu ponecháme a dáváme tak psu najevo, že nám nejde ani tak o ten předmět, jako o to, aby pes přiběhl k nám. Psík by totiž jinak rychle zjistil, že po každém přinesení je mu aport odebrán a zakrátko by odmítal k nám s aportem chodit.
Proto v této fázi už učíme psa přinášet klacky a polínka z tvrdého dřeva, abychom mu mohli na závěr cviku předmět ponechat třeba i k rozkousání. V tomto stáří, kdy našemu psíkovi je asi pět měsíců, dochází k výměně zubů a psi si potřebují omačkat dásně. K tomu jim právě aportování dává vhodnou příležitost.
Samozřejmě že existuje mnoho různých jiných postupů a metod na nácvik přinášení předmětů. Většinu z nich znám a rád je na požádání popíši, ale já sám používám tento postup a zatím se mi vždy osvědčil. Aport u štěněte považuji za dobře rozpracovaný, když si na vycházkách samo nachází klacky a bez povelů je nosí.